5. 11. 2007
Několik pojmů na úvod:
Podnebí (klima) bývá velmi často zaměňováno za počasí. Počasí je okamžitý stav ovzduší nad určitým místem nebo územím. Mění se z hodiny na hodinu, ze dne na den, roční období od ročního období, rok od roku.
Naproti tomu podnebí představuje dlouhodobý charakteristický režim počasí, podmíněný příjmem a výdejem energie, pohyby vzduchu v ovzduší a vody v moři, vlastnostmi zemského povrchu a v neposlední řadě činností člověka.
Na vytváření zemského klimatu se tedy nepodílí pouze ovzduší, ale i procesy v oceánech, na pevninách, v ledovcích a činnost živých organismů. Zjednodušeně lze říci, že klima je „průměrné počasí“ za několik desetiletí.
Klimatický systém se skládá z ovzduší, oceánů, ledovců, litosféry a části Země, osídlené živými organismy (biosféry). Jako litosféru označujeme pevný obal naší planetx, tvořený zemskou kůrou a nejsvrchnějšími vrstvami zemského pláště. Její tloušťka se pohybuje obvykle v rozmezí 70-100 km. Z ničeho se nemá dělat věda, ani z vědy samotné, říkával Jan Werich. Přesto musíme připomenout, že klimatický systém je právě v důsledku své struktury velmi složitý a že se občas chová chaoticky. Na vzrůstající působení určitého vnějšího činitele neodpovídá s rostoucí intenzitou, ale teprve tehdy, když působení z venku dosáhne určité kritické hranice. Navíc v klimatickém systému probíhá obrovské množství nejrůznějších fyzikálních i chemických procesů, které na sebe vzájemně působí, a to s různou intenzitou. I nepatrný zásah do systému může proto vyvolat řetězovou reakci a přerůst do daleko větších rozměrů.
Představuje změna podnebí něco výjimečného?
Podnebí se přirozeně měnilo, mění a měnit bude. Díky rozvoji vědy jsou základní důvody těchto změn většinou známy. Ovlivňují je astronomické i další přírodní činitelé, například změny dráhy, po které Země obíhá kolem Slunce, nebo výkyvy sluneční aktivity. Proto se střídají doby ledové a meziledové, proto během nich dochází k menším změnám podnebí.
Mezi činitele, které působí na podnebí, patří také tzv. skleníkové plyny, vyskytující se v ovzduší. Mají schopnost zadržovat teplo a vyzařovat je zpět k zemskému povrchu. Obecně platí, že vyšší koncentrace skleníkových plynů zvyšuje průměrnou globální teplotu. Popsaná skutečnost vyplývá z jejich fyzikálních vlastností, které jsou od poloviny 19. století dobře známy a prozkoumány.
Množné číslo je na místě: skleníkových plynů existuje celá řada. Mezi nejdůležitější patří vodní pára, oxid uhličitý (CO2), metan (CH4), oxid dusný (N2O). Tyto plyny se vyskytují v atmosféře přirozeně, ale jejich koncentrace může vzrůstat i následkem lidské činnosti. Kromě toho se do ovzduší dostávají i plyny vyráběně uměle člověkem. Řadíme sem např. nechvalně známé freony (chlorované a fluorované uhlovodíky, zodpovědné za ničení horní ozonové vrstvy a za vytváření „ozonové díry“).
Prameny:
kolektiv (2007): Stanovisko Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR k diskusi o str. klimatických změnách. Kancelář AV ČR Praha, 7 str.
Solomon S., Qin D., Manning M., Chen Z., Marquis M., Avery K.B., Tignor M. & Miller H.L. (red.) (2007): Climate change 2007: The physical science basis. Contribution of Working Group I. to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press Cambridge, 916 str.