28. 1. 2011
Za poslední půlrok, kdy vládne v České republice kabinet Petra Nečase, snad neuběhl týden, kdyby stránky našich hlavních deníku nebyly plněny články o korupci ve státní správě a politice. Samotná vláda sama sebe označila za vládu rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí. Výsledky Nečasova kabinetu jsou však prozatím dost tristní. Důvěra v politiku tak u nás nadále strmě klesá.
Narovinu
Můžeme se ale občanům divit? Podívejme se na poslední půl rok, na kauzu Drobil, aktivity modro-oranžových chlapců a děvčat v Praze, či na poslední skandál okolo Alexandra Vondry. V těchto kauzách vidíme stále to samé – na své posty zcela nekvalifikovaní bafuňáři, kteří by bez „politického krytí“ neuměli na trhu prodávat ani cibuli, vyhazují veřejné peníze oknem, přelívají si je do kapes svých, svých kamarádů nebo do kapes svých partají. Přitom si vozí zadky v mafiánských limuzínách, které jsou samozřejmě také předražené, neboť je kupují z peněz např. obce, tedy rozuměj ze své veřejné osobní peněženky.
K tomu se občanům smějí do obličeje, tři a půl roku na ně kašlou a poté půl roku před volbami tvrdí, že nekradou, kradení nestrpí ani ve vládě, a že je potřeba šetřit. Jinak totiž skončíme jako Řecko, paní Vomáčková. Budete si muset utáhnout opasek! A že se podle některých analýz blíží objem ročně rozkradených peněz schodku státního rozpočtu? Ale jistě, to je tím přebujelým státním aparátem. Je potřeba ho zeštíhlit. To je přeci jasné, ne? Ne, že občané politikům nevěří, se opravdu divit nelze.
Ztráta důvěry je problém
Také díky popsanému jsme svědky zcela brutální ztráty důvěry občanů nejen v politiku či vrcholné exponenty politických stran, ale zároveň i v politický život jako takový. Kdo je členem politické strany je a priori podezřelý, již předem se očekává, že jde do politiky prostě proto, že se mu zachtělo korýtek, stejně jako všem těm prasátkům zmíněným o odstavec výše.
Z tohoto pohledu je velmi zajímavý rozhovor s lékařem Ondřejem Doležalem v minulém vydání časopisu Respekt. Ten skvěle popisuje, jakým způsobem jsou dle stranické knížky vybírání ředitelé a vrcholný management nemocnic, a jakým způsob vrcholně neefektivně nemocnice řídí s tím, že se nelze divit, že pak není na platy lékařů. Podle Doležala by bylo možným řešením nehospodárnosti ve zdravotnictví zakázání stranické příslušnosti v těchto funkcích.
Radikální řešení není třeba
Tento názor velmi dobře ilustruje, kam až se díky „dobré vládě“ našich politických elit posunulo ve společnosti vnímání politiky jako takové. Je však chybný a nebezpečný. Příslušnost k politické straně jako vyjádření svého politického názoru je jedním ze základních politických práv a nevidím důvod, proč by se jeho omezení mělo vztahovat např. na výkon postu ředitele nemocnice. Stranická příslušnost se však nesmí ani omylem stát kritériem k tomu, aby kdokoli na takový post dosáhl. Nesmí však být ani faktorem diskriminačním.
Nenechme se způsobem vlády diletantů a politických bafuňářů vehnat do situace, kdybychom si kvůli efektivitě státu chtěli omezovat politická práva. Není to třeba. Je však nutné, abychom začali žít více politicky a aby do politických stran začali vstupovat noví, schopní a vzdělaní lidé, kterým současný stav vadí a chtějí ho změnit.
Je třeba se přestat bát, že si v politice ušpiníme ruce. Špiníme si je totiž už jen tím, když nic neděláme.